24. 4. 2017

Jarním Šluknovskem 2017

Jarním Šluknovskem 2017

v číslech

3. moje Šluknovsko (jinak 24. ročník)
10. moje stovka
8. moje Olafova stovka
moje nejkratší Olafova stovka (102km)
moje nejrychlejší Olafova stovka (17:27)
22. místo spolu s 2. ženou (celkem dokončilo 56 kluků a 13 holek, dohromady 69)

zmatek při odjezdu

Původně plánuji, že na akci pojedu vlakem. V práci jsem se ale zasekl a začíná mne tlačit čas, spěchám, když vycházím z domu propočítávám možné a nemožné, safra chybí mi deset minut, takhle přijdu na nádrží s křížkem po funuse. Otáčím se a vracím se pro auto, pojedu tedy autem. Když ujedu asi 5km, tak si vzpomenu, že nemám léky. Však ono se nic nestane, mávnu nezodpovědně rukou a jedu dál, na 10. km si uvědomím, že nemám ani čelovku, safra, bez ní to nepůjde, otáčím se a vracím se pro čelovku a beru i léky. Když dorazím do Mikulášovic a vybaluji si v tělocvičně spacák a karimatku, tak zjišťuji, že nemám běžecký batoh. Tak to tady ještě nebylo. Vymýšlím náhradní řešení, že bych běžel bez věcí, jen tak nalehko, no takový borec nejsem a jak se znám, jídlo je základ a přeci nevyrazím bez zásob. Zkouším druhou variantu, že bych si všechny věci dal do pytle od spacáku, přes ramena ale nejde nasadit a u pasu se povážlivě bimbá, zavrhuji i toto řešení, to by nebylo pohodlné. Nakonec beru velký 40l batoh, pořádně ho stáhnu a ono to jde. Dám do něj alu folii, náhradní tričko a jídlo na tři dny (dobrá, tak jen 3 chleby, 3 piknik mlíčka, Margotku a na zkoušku dva gely co jsem dostal k narozeninám. Batoh je obrovský i  když je stažený, pořád je prázdný, rozhodně budu mít největší batoh na startu.

Večeře

Skočím ještě do hospody na dvě piva a na polévku, pohovořím s domorodci o továrně Mikov, o protonové terapii (s tím začali oni), o emisích výfukových plynů, o nadměrném velikonočním nakupování a o zákazu kouření v hospodě (oni u toho samozřejmě kouří) :) v každém případě je to super zkušenost a možnost mluvit pro mne s úplně jinými lidmi.

Ráno se brzo vstává a brzo startuje (5:30) nasazuji si čelovku, ale není potřeba už se rozednívá. Egon s Olafem připravili zase nádhernou trasu. Z těch krás Saského Švýcarska jsem naprosto a bezmezně unesen. Rozhodně se tam musím vrátit s dětmi. Trasa má dva okruhy 65+37.

První část byla naprosto neuvěřitelně krásná, foto jsem si s dovolením půjčil z internetu
foto Ondřej Plašil
Cesta do Schmilky
foto Filip Smetana foto Filip Smetana


Stumbauers Eck - krásná vyhlídka K1

Grosses Polhorn - úžasná vyhlídka K2

Goldensteinaussicht - dech beroucí K3

Schrammsteinaussicht - neuvěřitelná K6
foto Denisa Vlková

Hohe Liebe - úchvatné pohledy  K8
foto Denisa Vlková

Bloßstock - fascinující pohled K9


Friensteuin - krása nad propastí a na skalní římse K10


Weifberg - moc pěkná rozhledna K16
foto Ondřej Plašil


Druhá část byla taky krásná, ale můj intelekt už byl značně oslaben, takže si z druhé části moc nepamatuji :)
V hlavě mi utkvěly jen takové střípky. Sebnitz jsme viděli snad ze všech stran, v hlavě se mi vybavují slova klasika "druhé překročení 70. rovnoběžky" tady je to ale v modifikaci na "2., 3. návštěva Sebnitz". V paměti také uvízla moc hezká návštěva rozhledny "Unger" s K20 a hlavně s obsluhou Honzy Sedláka.

foto Jan Sedlák

Výborný čaj, skvělé křížaly a zelenina, která je vítanou změnou pro přeslazený žaludek. Pak si také pamatuji tmu a bláto a v kombinaci s mojí málo svítící čelovkou jsem vběhnul do bláta naplno a zůstal po kotníky, to mne také přimělo vyměnit baterky aby se podobné chyby už neopakovaly. K22 pro nás znamená malý problém, minuli jsme ji. Říkám „nás“, protože už cca od 20.km běžím s Alenou. Hezky se s ní povídá a hezky si vyhovíme v tempu. Vždy když mne Alena začne posílat dopředu, že mne zdržuje je to akorát v době, kdy si říkám, že tohle tempo se nedá vydržet dlouho a zpomalení tak moc vítám. Docela se shodujeme i s jídlem, tzn když jím já, jí i ona, dokonce má i podobný jídelníček v podobě tří namazaných chlebů. :) Cestou probereme kde co a cesta tak příjemně utíká. To, že jsme minuli kontrolu byla samozřejmě hlavně moje vina díky únavě a nepozornosti, ale na obranu neseděla kilometráž v itineráři "přesně". Také mne zmátly ty nové odrazky se šipkou. Jasně, že vím, že dvě vodorovné odrazky nad sebou jsou kontrola, ale tady jsem to vyhodnotil jako zdůrazněné odbočení a prostě jsem nepřemýšlel. Naštěstí Olaf uznal můj GPS log jako důkaz o absolvování celé trasy a neudělil nám časovou penalizaci. Na závěr je tu ještě Tanečnice a šup, už jsme v cíli. Následuje přivítání, medaile, občerstvení. Alena jako druhá žena má obrovské a nutno dodat zasloužené ovace. Jsem rád, že jsem v cíli, jsem rád, že to šlo tak "rychle" a že kromě únavy nevykazuji skoro žádné poškození. Výjimkou jsou odřeniny od neběžeckého batohu. Dám si pivo a občerstvení a pokecám s ostatními. Za chvíli doběla i 3. žena a je holčičí vyhlášení. Velké gratulace všem. Aleně moc také děkuji, že mi dělala super doprovod a vydržela moje žvanění a pomohla mi překonat sama sebe. Takhle rychle bych bez ní určitě nešel. :)

první tři holky

Moc musím pochválit a poděkovat všem organizátorům. Všechno super fungovalo a bylo o nás krásně postaráno. Pro stovkaře byl dokonce štrůdl a perník.

diplom
Další foto
 



foto Jiří Hofman

foto Jiří Hofman
foto pason - Zdeněk Černý

a moc pěkné video Josefa Schovánka


10. 3. 2017

Brtnické ledopády 2017 - dětská trasa

Brtnické ledopády 2017 - dětská trasa

Zapsáno s měsíčním odstupem

V prosinci a lednu jsem moc neběhal, nešlo to z mnoha důvodů, práce i komplikace s tlakem tomu bránily, přesto ale hlava zoufale chtěla.
Bohužel kilometráž  klesla na 50% co jsem běhal dříve, forma poodešla dál a hlava zoufale chtěla běhat dál. Dlouho jsem si myslel na Brtníky, ale jarní prázdniny letos dětem vyšly tak, že jsou v kolizi s touto akcí. Trochu se utěšuji, že to nevadí a stejně nemám naběháno, forma je dávno v čudu, tak mohu zamáčknout slzu a říct si, že to tak moc nevadí, že není všem dnům konec.
Ale !!!!
Díky chybě při objednávání ubytování, hned po příjezdu na hory do penzionu zjišťujeme, že pobyt nám končí už v pátek.
V hlavě se rodí čertíka a celý týden pak hlodá ... to by se dalo stihnout ...
čistě teoreticky zvažuji i dlouhou variantu, ale přeci jen logistika v pátek by byla velmi našponovaná, zdraví také ještě není ok, forma nikde, tak zvažuji spíše krátkou dětskou trasu. Když zjistím, že Pavel F. jde také na krátkou a má místo v autě, je rozhodnuto.
K16, Spravedlnost


Nevěřte navigátorovi a čtěte tabule.

Musím se hned přiznat, že takovou navigační chybu jsem snad ještě neudělal. Nahnal jsem Pavla s jeho "obyčejnou" Oktávkou na "zkratku" která byla jasně označena cedulkou "Cesta se v zimě neudržuje" teda tu značku jsme nějak přehlédli oba. No .. Následovalo asi 5km cesty, kde led střídá hluboký sníh. Míjíme utrhnuté plasty od jiných aut, vidíme stopy traktorů, které snad jediné tu cestu projedou. Pavel se stoickým klidem jede, nezastavuje, jede dál, a dál a dál ...  Kola prokluzují, smýkají se, auto se kroutí a sténá, mě se v hlavě honí černé myšlenky co potom až tu uvázneme... Když to celé zázrakem projedeme Pavel jen tiše prohlásí "no, už jsem myslel že tam zůstaneme" usměje se a jede dál.  Musím se Pavlovi i jeho autu hluboce omluvit a zároveň oběma vykrojit hlubokou poklonu a musím oba moc pochválit, oba jsou víc skvělí a už nikdy nebudu podceňovat Oktávku a Pavla mám ve velké úctě. Poznámka během závodu křižujeme začátek této "zkratky" všímáme si cedulky, že se cesta se v zimě neudržuje a v dáli na horizontu vidíme uvízlé auto v závějích ... jsem rád, že to nejsme my.


Klouže to

Startujeme v Krásné Lípě, spolu se spoustou kratších tratí. Olaf všechny varuje, že nesmeky jsou nutné a bez nich, že je terén neschůdný ... měl pravdu. Přesto na ledopádech potkáváme spoustu turistů i závodníků, kteří si pomáhají jak umí. Viděl jsem Maďary, kteří úseky dolů záměrně sjíždějí po zadku, protože po nohách to prostě nejde. Kdo zná Kyjovský hrádek, tak ví, kolik je tam kamenů a schodů a umí si představit jak tam jízda po zadku musí bolet. Vidím lidi co mají ponožky přes boty. Vidím lidi co se pokouší používat kameny jako cepíny. Vidím spoustu balancujících "bruslařů" a spoustu pádů. Když procházím okolo rodinky, co se nemůže dostat ani nahoru ani dolů, slyším jak se děti ptají svých rodičů, jak to, že mě to neklouže ... "on má řetízky na botách" říká tatínek. Hned si vzpomínám na historku H12 o stoupacích železech.
Letos jsou ledopády nadstandardní


Cesta

Cestou se často snažím běžet, ale moc to nejde, né že by moje forma byla úplně pryč, ale v hlubokém sněhu se moc dobře neběhá ...
Člověk nikdy neví jak hluboko se proboří, občas je to jen po podrážku jindy po kotníky a někdy i po kolena. Pod tenkou umrzlou krustou je hluboký a přemrzlý sníh s konzistencí písku. Kluci ze stovky co potkávám a se kterýma pak dlouho běžíme spolu říkají, že takový terén byl celou první část. No potěš. Je to dřina a člověk namáhá svaly úplně jinak, než je zvyklí. Takový terén je cca 6km okolo Studence a člověk na to potřebuje skoro 2 hodiny. Ještě, že se terén pak umoudří a přejde v ušlapaný sníh a led, celu trasu by to bylo opravdu drsné. Myslím na kluky ze stovky a jsem rád, že běžím krátkou. Nicméně na posledních 12km se charakter terénu ještě vrátí a možná i přitvrdí. Do teď mi uvízla vzpomínka jak poslední km neutíkají a jak já se pomalu bořím sněhem k cíli. Posílám jednu SMS za druhou a s Pavlem koordinujeme odjezd a pořád to posouváme dál a dál. Musím Pavlovi moc poděkovat za to, že na mne vydržel 3 hodiny v hospodě čekat. 
Rozhledna na Studenci

12 kilometrů

Z posledních 12 kilometrů stojí za zmínku ještě další dvě věci. Krásná a vysoká rozhledna na Wiefbergu, která mne opravdu nadchla a druhá věc je úsek který měl být po modré, ale nikde nic, žádná odrazka, žádná značka KČT, jen pole, žádná cesta není pod sněhem vidět a stopy ve sněhu jsou jen sporadické, jdu podle GPS a podle čáry v mapě, bořím se sněhem, je tma nikde není vidět světýlko, ani přede mnou, nebo za mnou, jdu sám, fouká, úsek se zdá nekonečný, atmosféra místa a mého rozpoložení je neuvěřitelně silná. V tu chvíli myslím na polárníky, jaké to muselo být, když šli po pláních a další lidé byli tisíce kilometrů daleko, naštěstí mě stačí popít jen relativně malý kousek a dál  už pokračuji lesem, ale ten dojem byl tak hluboký, že jsem ho sem musel zaznamenat.


Tajná kontrola

Letos stihnu dokonce dvě, první měl Honza Sedlák v Kyjově a druhá byla tradičně na Turistickém mostě. Když jsem dorazil na druhou, akorát se začalo smrákat a obsluha už balila, nezbyl na mne buřt, na který jsem se tak těšil. Nicméně ultráci jsou kamarádi a rozdělili se se mnou, takže nakonec vše dobré a i pivo bylo, prostě paráda a slast.

Cíl

Nakonec jsem se tam dohrabal, trvalo to dvanáct a půl hodiny, naměřil jsem 60km což je jen o trochu více, než slibovali -  mělo to být 57km. Dokonce jsem byl na krátké trati 3. muž. Jupííí
Moc se mi to líbilo, organizace klasicky skvělá a všem pořadatelům děkuji, jsou skvělí, že takové věci dělají.