17. 4. 2016

Ještěd Sky Race

Setkání na startu "kdo to je? Jo to je ten okrout. Ahoj já jsem Mirka"

VS: "Pojďte za mnou, já vám ukážu kudy"
Pivo Před startem
Sluníčko, před startem přeje iTB

Iva je elita, respektive má s ní společnou registraci :)
Advid: "Já vám nic neukážu, já nejsem schopen"
Rozcvička před startem - až se houpe střecha

VS v prvním táhlém kopci, hned po startu "Rovinky se běží"
VS mne dojde v prudším stoupání k občerstvení a jen se lakonicky zeptá "Tak jak se ti u nás líbí?" a ukáže mi záda, až do cíle už ho neuvidím
Kde je Ještěd - v mlze
Při druhém dobývání Ještědu v kamenné suti zase potkáváme fandícího Honzu Bartase, ptám se ho "Honzo, že tohle ty taky chodíš?" JB: "ne tohle se běhá" To mne rozložilo :)
V cíli "Kde jsou klíče?" - u Digiho - jdeme zpět, fandíme podél tratě, jinak bychom zmrzli.








Renata podlézá cílovou bránu, nic ji nezastaví :)

iTB v praxi a v cíli
Cesta zpět a zase slunce, byl to krásný den.

Závod moc pěkný, nádherná trať, luxusní zázemí.
150. místo, 107 v kategorii, za 2:52:44

Za fotky moc děkuji Digimu

10. 4. 2016

Jarním Šluknovskem 2016

Spojit rodinnou akci se soukromou, to je vždycky velké umění. Mě se to letos zase krásně podařilo. Strávil jsem Velikonoce u našich na chalupě i s dětmi a zároveň jsem si zaběhl krásnou stovku.

Díky Olafovi a Egonovi a dalším skvělým lidem byla letos připravena nádherná trasa: Krupka – Komáří vížka – Zadní Telnice – Tisá – Děčínský Sněžník – Maxičky – Dolní Žleb – Gr.Zschirnstein – Bad Schandau – Lilienstein – Bastei – Hohnstein – Kohlmuhle – Lichtenhain – Mikulášovice.
profil


Ráno vyrážím autem i s rodinou na chalupu a v 18:12 už jedu vlakem z Dolní Poustevny do Bohosudova u Krukpy.
Krásný motorový vláček DB jezdí v rámci malého příhraničního styku mezi Rumburkem a Děčínem přes Německo. Jedu s ním poprvé a je to zážitek, díky tmě se bohužel nemohu kochat úchvatnou krajinou, ale co, zítra si to prohlédnu. Kochám se tedy hlavně vláčkem jako takovým, jak je tichý, jak to nedrncá, jak je hlášení ve dvou jazycích. Nejvíc mě zaujaly "zastávky na znamení" no prosím v autobuse to znám, ale ve vlaku? To jsem teda koukal.



Pavel a jeho džíny :)
Do Krupky dorážím víc jak 30 min před startem. Vítám se Jakubem, se kterým jsem domluvený, že poběžíme spolu. Registruji se. Dávám předstartovní pivo. Divím se Pavlovým džínám a nestačím žasnout. Pavla, který si zapomněl běžecké kalhoty, nic nerozhází, prostě to dá v džínách. Klobouk dolů. Ostatně jeho zážitky se můžete přečíst zde.






Startuje se na minutu přesně. Hned za Krupkou se pěkně zahřejme při stoupání na Komáří vížku. Dupeme pěkně pod lanovkou a v tom se s blízké chalupy začne ozývat strašení. Mladý chlapec (podle hlasu tak desetiletý) má zjevně radost, že mu pod oknem chodí bludičky a rádoby hlubokým hlasem nám "vyhrožuje" jak si pochutná na našich střevech, jak nás v noční tmě rozsápá a tak. Někdo vtipně prohodí, že by nás nejdřív musel chytit.  Jak se dostaneme na hřeben, tak se do nás pěkně opře vítr. Jsme zpocení, tak to docela zebe. Běžíme bahnitou cestou okolo krav, bahna je značně mnoho, občas zapadnu až po kotníky. Když jsem pak druhý den k botám čuchnul, tak jsem si uvědomil, že to nebylo jenom bláto, ale i nějaký ten kravský přídavek. To jsem ale v té tmě jenom tušil.

jedno rychlé na ex
V Tisé běžíme okolo ještě otevřené hospody, hned to ve mě cuká, že bychom mohli dát jedno prémiové pivo, ale jsme teprve na začátku a Jakub slibuje, že to na mě neřekne, tak pokračujeme dál. Nicméně hned toho lituji a musím se hodně přemlouvat, abych se nevrátil. Následují Tisé skály, Jakub je zná a tak nás labyrintem protáhne i v noci. Ve dne to tam musí být moc pěkné. Ukládám poznámku do paměti "sem musím vzít děti". Když proběhneme skálami, narazíme na „Turistickou chatu“, je ještě otevřeno a tak šup na jedno pivo. Paní říká, že už zavírá, tak slibujeme, že budeme rychlí, a také jsme, já dám jedno na ex, Jakub na ex malinovku, při tom stihneme i malou konverzaci s hosty a honem dál.





Následuje oficiální hospoda s čipovou kontrolou v "Hřebenové boudě" pod Děčínským Sněžníkem. Dávám pivo a luxusní česnečku. Bohužel jsem polévku pak musel asi čtyři hodiny přemlouvat, aby se mnou zůstala, ale to bylo mojí vinou, né té polévky, ta byla opravdu extra. Obrovská miska sýra, krutonů a šunky a k tomu silný vývar… taková dobrota, no přece to nevyhodím po dvou kilometrech. Měním baterky v čelovce, né že by tak málo vydržely, ale inteligentně jsem vyběhl se starýma, které ještě pamatovaly ledopády.

Na Děčínském Sněžníku někdo rozlil mlíko, najednou bílá tma, takovou mlhu jsem dlouho neviděl. Světlo z čelovky nemá šanci a možná situaci spíš zhoršuje. Chvíli na vrcholu v tom mléku hledáme kontrolu a běžíme dál. Následuje dlouhý seběh, skoro pořád jen dolů, až do Dolního Žlebu.
Další čipová kontrola, tentokrát z auta, ale i s občerstvením. Jakub lepí puchýře, tak mám čas se pořádně nafutrovat. I na pivo dojde, ale je to takový dálkový mix 0,3 l piva, 0,3 l koly a 0,3 l čaje. I když jsme na kontrole dlouho, tak mne nenapadne doplnit vak s vodou. V následujícím kopci si na to vzpomenu a vymýšlím strategii jak šetřit s vodou. Potůček, co teče podél, vypadá čistý, tak cestou do kopce z něj piju. Cesta je dlážděná velkými kameny a zarostlá mechem, travou a kapradím. Má to naprosto neuvěřitelnou atmosféru, prý se tam tomu říká "Koňák" no chudáci koně do takového kopce. Ještě výš, když sklon trochu poleví a cesta se rozšíří, tak na mne za chůze začne padat spánek, trochu šnějuruji silnici, tak si dám energetický nápoj, no hnus, ale trochu mě to vzbudilo, začíná také svítat, takže přes hranice do Německa už jdeme bez čelovky. Stoupáme dál až na Gr.Zschirnstein, zase mlíko, nic není vidět, tak se nekocháme a pelášíme dál.

Gr.Zschirnstein

to není jen bláto :)
Následuje krásný seběh do Bad Schandau, Od Olafa dostáváme papíry na druhou část, 50sátkařů tam prý do té doby bylo jen pár „asi 12“ odhaduje Olaf. Doplním vodu do vaku a trochu se občerstvíme. Začíná hnusně pršet, než dojdeme za most, jsme celí mokří. Naštěstí, než dojdeme na konec města, tak pršet přestane. Využiji lavičku a měním ponožky, no to je anabáze, toho bláta, toho smradu, operace jen pro silné povahy. Smrad však jasně naznačuje, že nejenom já, ale i krávy na Komáří vížce mají na celkovém smradu svůj značný příspěvek. Ještě že jsem nevyhodil igelitový pytlík od svačiny, alespoň mám kam schovat ponožky.

Pak nás čekaly dlouhé schody na Lilienstein, není nic vidět, pořád jsme v mracích. Co mne ale dostalo? Nahoře byla normálně hospoda. Podruhé vynecháme příležitost a nedám si pivo, ale pokračujeme s Jakubem dál. Protože to je vracečka, tak se nechceme potkat s lidmi, co jsou za námi. To jako, aby neměli představu, jak jsme daleko. Naprosto iracionální úvaha. Vždyť máme před sebou ještě alespoň 55 km, na co si jako hrajeme, že závodíme? No tak jo, asi nás popadla touha závodit. Pivo jsme si nedali a stejně jsme je potkali. Radost nám ale dělá, že se začíná zlepšovat počasí a trošku se začínají trhat mraky. Třeba dnes ještě něco uvidíme.

Kamenný most a turisté
Když dorazíme do Bastei, tak už je jen opar a krásu výhledů tušíme na každém rohu. Krásný kamenný most je jako v Praze plný turistů. Předbíháme rodinku, kde tatík (něco jako Homolka) značně otráveně všechno komentuje a manželka ho popohání. Jak z nějakého filmu. Poradím paní, ať manželovi za odměnu slíbí na vrcholu pivo. Jak to tatík slyšel, hned vesele pokračuje a děkuje nám za dobrý nápad. Tuším, že i on bude mít dnes hezký den. Celé je to tam moc hezké místo, není ale čas na kochání a jde se dál, ale zase si ukládám do hlavy poznámku „sem musím vzít děti“.

tajná kontrola
Moc mne potěšila tajná kontrola u Ziegenrückenstraße, občerstvení a hlavně pivo vysloveně bodne.  Nicméně racionální uvažování má zjevně dovolenou, místo abych se v klidu svléknul, tak z občerstvovačky vyrážím pořád nabalený, jak jsem byl na noc. Uběhnu kilák, zastavuji se, svlékám se, ale né abych si dal věci do batohu, já je věším z boku na bederák, tam se to pak houpe, plandá a rozčiluje mne to až do Hohensteinu, kde to konečně vše dám do batohu. To už je kolem poledne, to znamená, že jsem se minimálně 3 hodiny smažil úplně zbytečně.


Dál pokračujeme po slavné Malerweg, nádhera, po nějaké té chvíli a po spoustě nádhery jsme v Brand-Baude, kde si dám německé pivo a Jakub si dá německou polévku a zase jdeme dál. Únava už je znát, je to hodně nahoru/dolů, tak máme i pomalou rychlost.


V Kohlmuhle nás čeká další čipová kontrola a občerstvení. Odmítám guláš a láduji se chlebem a sýrem a zapíjím to lahváčem. Jsou tři hodiny a do cíle cca 20 km.


 
Jakub si něco přisypává do guláše :) záchranný lahváč




















Následuje krásný úsek podél trati a okolo říčky. Je to v podstatě rovina, jsme posilnění, tak to zase rozbíháme. Nicméně únava se brzo vrátí a v Lichtenhain už je z toho jen indián a za chvíli pak už jenom čistá chůze. V kopci k české hranici se Jakub trápí trochu víc než já, tak ještě trochu zpomalíme a Jakub jí co ještě má, aby nabral sil. Těch posledních 20km nám trvalo bezmála 4 hodiny. Na Pašerácké cestě se vracíme, nemůžeme najít kontrolu, ale je stržená a tak s úlevou, že nebude diskvalifikování, hurá z kopce do Mikulášovic. Nejvyšší čas, začíná se stmívat.
Hodinky mi naměřili 126km a 4315 nastoupaných metrů, mobil naměřil 120 km, Jakubovo Suunto naměřilo 123 km (oficiálně 115 km). Čas ale byl všude stejný 21:49:19, jsem nadšen, dali jsme to pod 22 hodin a je z toho krásné 16. místo.


V cíli na mne čeká táta a odváží mne na chalupu za dětmi.  Tam už jsou děti vykoupané a čekají na mne, já se také vykoupu a šup do postele. Děti škemrají a chtějí, abych vyprávěl pohádku, bohužel je musím zklamat a usínám zaručeně první i bez pohádky.

Byla to nádherná akce, musím všem organizátorům moc poděkovat. Podařilo se jim zase uspořádat nádhernou akci, na kterou budu dlouho vzpomínat. Všichni byli skvělí a milí. Atmosféra naprosto luxusní. Moc také děkuji i Jakubovi, dělal mi super společnost, výborně jsme pokecali. Dozvěděl jsem se od něj zase spoustu věcí, co jsem nevěděl. Jenom na tom pivu bude muset zapracovat, ale to se určitě zlepší. Děkuji i rodičům, že pohlídali děti a za logistickou podporu. Moc děkuji i H12 a TB za povzbudivé SMS.


Foto:
vlaky.net
Martin Štěpánek / trainfoto.eu
pason / rajce.cz
pif08 / rajce.cz
Filip Smetana / facebook
Jan Sedlák / facebook


web závodu
oficiální výsledky

18. 2. 2016

Brtnické ledopády 2016

pohled se skoro měsíčním odstupem

Na tuhle akci jsem se dlouho těšil. Loni to nějak nevyšlo skrz jiné akce, ale letos když se vše plánovalo pořádně dopředu, tak už to klaplo. Kraj Česko Saského Švýcarska je nádherný a věděl jsem, že nezklame, navíc když Olaf s Egonem připraví krásnou cestu, bylo jasné, že objevím místa, kde jsem ještě nebyl a kam se zaručeně vrátím s dětmi.
z Mariiny vyhlídky
Všem organizátorům a dobrovolníkům musím složit hlubokou poklonu a moc poděkovat. Byli všichni skvělí, pořád s úsměvem a v pohodě a s otevřeným srdci. Podařilo se jim zase nejenom připravit nádhernou trať, ale postarat se i zázemí o lidi a o všechno okolo. Moc si jejich práce vážím, děkuji za ni a zaslouženě je chválím. Atmosféra na těchto akcích je jak z minulého století a to se mi moc líbí.

Dopravu tam si domlouvám s Pavlem F. v autě s námi jede ještě Kristýna a ...(Petr?). Cestou když jsme někde u Lovosic, tak volá Honza12, ptá se kde jsme, že prý vyjel později, má strach, že tam dojede moc pozdě a nestihne registraci. Podle všeho je ale daleko před námi někde u Ústí, říkám, že to je OK, že se to stíhá a že se sejdeme až tam. Když se blížíme do Mikulášovic volá Honza12 znova a tentokrát je hluboko za námi a že prý opravdu nestíhá registraci. Slíbil jsem mu, že mu vezmu číslo a ať je v pohodě. Nakonec Honza12 opravdu přijíždí 20 min před startem, stačí se jen tak tak převléknout a už se startuje. Honza12 má doslova letmý start, když se vrací od auta, tak se rovnou zařadí do startovního pole. Naštěstí jsme z P100 domluvení, že se když tak budeme hledat na konci startovního pole.

Kousek po startu cca na 3m nastává malé navigační dilema, značení se rozchází s GPX, jdeme po znační, čímž nabereme malý kufr cca 2km oproti GPX. Dodnes nevím, zda to byla chyba nebo nebyla. Podle mne jsme šli po modré a po odrazkách, ale z některých reportů na webu se zdá, že to byla chyba.

První čipová kontrola je hned na šestém kilometru v hospodě "U Oty", jenom pípneme a jdeme dál údolím Brtnického potoka. Cesta je dost zledovatělá a tak přichází na řadu nesmeky. První akce "nesmeky nasadit" trvá alespoň dvě minuty. Vyplatí se to, hned je to jiné kafe, bota drží jak přibitá a můžeme běžet klidně, jistě, bezpečně a dokonce i rychleji než ostatní.

Pavel a Honza

za chvíli to přijde "nesmeky nasadit"

Na 24. km dáváme první polévku na kontrole K3 v penzionu „Na Konci světa“. S Honzou jsme bezvadně sladěný tým, jeden zařídí polévku a druhý pivo. Něco jako pit-stop u F1. Obojí vdechneme a pelášíme dál.

Někde na 30. km stoupáme na Studenec, cesta je zase samý led a několikrát nastává akce „nesmeky nasadit“ a „nesmeky sejmout“. Trénink dělá mistry a čas na to potřebný snižujeme tak na 40 sekund. Kontrola je až na vrcholu rozhledny. Schody se točí, jsou čím dál užší, hlava se motá do toho ostrý vítr ať už jsme pryč. Vzpomínám na 10L700 jaké tady v létě bylo teplo. :-)

Po cca 5km stoupáme na Pustý zámek, klasika úzká osmekaná cestička, jsou tu i řetězy, naštěstí ale není namrzlá. Nahoře na skále na K5 není fixa, zkoušíme foto, ale ještě, že to Olaf nechtěl vidět, to by byla ostuda fotografa, no co čočka byla zamlžená :-)
K5, Pustý zámek, bez fixy

Seběhy nám jdou, jsme plní síly a ničeho se nebojíme, předbíháme kde koho, skoro i jestřába v střemhlavém letu necháváme za sebou. Honza se mě drží jako klíště a udrží se i když to opravdu pustím, musím ho moc pochválit, moc se zlepšil.

Kontrola K7 (42. km)„Ovčácký vrch“ je lahůdka, nahoru nevede cesta, oficiální značení nějak ztrácíme, dereme se vzhůru po spádnici, kontrola má být přeci na vrcholu. V postupu nám brání hustá dubina a suťové pole viklajících se kamenů. Po chvíli nalézáme Olafovy šipky a odrazky, ale stále žádná cesta, pořád prolézáme těžko prostupným houštím, prostě klasika, rukopis traséra se nezapře :-)

Kontrola K8 je v Prysku v bistru na koupališti. Nádherná hospoda, pivo a polévka v sehraném týmu, měním mokré ponožky, baterky v čelovce, s hospodským, který by fackou zabil medvěda, si plácnu a pochválím mu lokál. Hned nás zve, ať přijedeme i příští víkend. V hospodě do sebe tlačím i chleba z vlastních zásob,  po opuštění hospody chvíli jdeme, je to do kopce, tak se to i hodí na lepší trávení. Za chvíli jsme v Kamenickém Šenově (46. km) a pak stoupáme na „Zámecký vrch“  (50. km) je ale ještě tma tak ze zříceniny toho moc nevidíme, ale přece jen pomalu začíná svítat a to je hned veseleji.

Zámecký vrch za světla
Věž a nahoře kontrola, tohle je ale za světla

Když už jsme v „Dolském mlýnu“, tak už je plno světla a údolí i okolí je dobře vidět a je to úžasné. Schody nahoru jsou dlouhé, ale v tu chvíli vím, že sem vezmu děti.

Dolský mlýn

Dolský mlýn


Hospoda „U nás“ na 62. km spolu s Alešem Z. na K11. Hospoda je super, usměvavý a milý personál, dávám opět polévku, pivo, vlastní chleba, nové suché ponožky a hurá na Šauštejn. Další perla na trati, schody, žebříky, rozhledy, nádhera. Zhruba v 20m nad zemí na vrcholu skal nás vedu blbě, a musíme přelézat zábradlí,abych se dostali ke kontrole  K12 Honza neřekne ani popel a leze za mnou jako by se nechumelilo, udělal na sobě opravdu velké pokroky.

schody nejsou problém

přelézat zábradlí na Šauštejnu, proč ne, to také není problém



Kousek za Šauštejnem se nějak zakecám a dělám druhou navigační chybu, když zapomenu velet k odbočení, vrátíme se cca 300m a jsme zase na trati.

Následující úsek je zase nesmírná krása „Pohovka“, „Mariina vyhlídka“, „Vilémínina stěna“ ano i sem musím vzít děti. To stojí za těch pár schodů.
Mariina vyhlídka

Mariina vyhlídka
Za chvíli jsme na Tokáni (zase) poznáváme místo kde jsme už jednou v noci byli. Pokračujeme do hospody „Lesní chata“. Zase velmi rychle pivo a polévka. Teda „rychlé“, paní u pípy je trochu pomalejší a dvě piva vyrábí asi 5min, ale co, zdá se mi trochu zpruzená. Venku doplňuji vodu do vaku, poleju si i batoh, jsem šikula, naštěstí je teplo a nemrzne, tak to ani moc nevadí. Do této chvíle jsme se tak trochu tahali s Kristýnou a s Jardou, chvíli jsme byli před nimi, chvíli oni před námi, často jsme běželi spolu, ale teď se to láme, tedy hlavně u mne. Zpomalujeme a Kristýnu pak uvidíme až v cíli. Holt na elitu nemám i tak mne překvapuje, že jsem se s ní udržel tak dlouho, skoro 75km.

Dostáváme se do Kyjovského údolí, cesta je zase namrzlá a tak zase přichází akce „nesmeky nasadit“ operce je již vybroušená a nasadit je netrvá víc než 20 sekund. Bohužel pak Honzovi prasklo lanko na jednom nesmeku, tak další výměny dost často už absolvuji jen sám. Dostáváme se na „Turistický most“ kde je tajná kontrola s občerstvením. Vdechnem párek s kofolou a pokračujme kochat se ledopády. Letos jsou malé, ale jsou a jsou moc pěkné.



Pokračujeme přes rozhlednu na „Vlčí hoře“ do hospody „Vídeň“. Hospoda je plná těch co šli kratší tratě, horko těžko sháníme místo, je tam zahuleno a tak se zase zastavujeme jen na tu nejnutnější dobu, pivo, polévka, poslední suché ponožky a jde se dál. Když stoupáme na kopec „Vlčice“, vytahujeme čelovky a v lese se dělá rychle tma. Kontrolu na vrcholu nalézáme až na druhý pohled, je v kládě, zatížená klackem, asi ji vítr serval ze stromu a v tu dobu už hodně slušně fučí.
Snímek z fotopasti na Vlčici

Cestou necestou jdeme dolů, tenhle kopec jsem neznal, no bodeť, když tam nevede cesta. :-)

Poslední kopec je „Hrázný“, když na ně stoupáme, tak se mi zdá nějak nekonečný, kouknu na hodinky, jak jsme vysoko, hodinky tvrdí 711 m. n. m., tomu se mi nechce věřit, nicméně za to může změna tlaku před deštěm, za chvíli také začíná drobně pršet a po chvíli už prší i víc. Cíl už je jen kousek přes Staré Hraběcí a přes louku šup k Hubertovi do hospody. Na louce trochu hledáme cestu, čelovky před námi to berou nějak divně, ale po chvíli najdeme odrazky, takže jdeme dobře.

Je tu cíl, pípnu a letím na záchod, střeva se nějak dala na pochod. Jak jsem rád, že to stíhám. Když tam tak trůním, slyším Olafa jak vyvolává moje jméno, nedá se nic dělat, za chvíli přebírám diplom a medaili, vracím chip, dávám si polévku a pozor poprvé né pivo, ale půl litru koly.
Dokončili jsme na krásném 32. místě za 22h a 8min. Trasa měla oficiálně mít 111km, k tomu pak ty dva kufry dohromady cca 2,6km, hodinky ale naměřily 125km a mobil naměřil 117km. Něco asi proměřila technika ve skalách, za něco asi může i proslulý „Olafokilometr“ :-)


Když jdeme do tělocvičny pro věci, už prší docela hodně, třeseme se oba jako ratlíci. Voda ale teče jen studená, jsem tedy za prase a za sraba, beru čisté oblečení na špinavé tělo. Umyji si jen nohy a ošetřím odřené prsty. Ten drobný písek, který se dostane do boty s blátivou vodou mi je trochu odřel, takový peeling, bohužel na nesprávném místě.

Cestou do Prahy často stavíme. Moc děkuji Honzovi za odvoz. Cestou nás ještě staví policie ČR a následuje dýchání, Honza nadýchá čistou nulu, tady jsem byl v klidu, Honza měl poslední pivo cca před deseti hodinami. Nicméně doklady měl Honza vzadu a naštěstí je policajt ani nechtěl vidět, to moha být ještě dobrá groteska, kdybychom se začali celí ztuhlí vylamovat z auta.

Stránky organizátorů
Jak to viděl Honza12, Pavel F. ,

Fotky jsem si s dovolením půjčil jak na FB  od Aleše Z., také na rajčeti od "johnny-z-brna", "meryl", "pason"

19. 1. 2016

Boty

Dlouhou dobu jsem používal službu RunSaturdy paralelně vedle Garmina. Dokonce jsem tam měl i záznamy z doby před GPS měřením, nicméně po dlouhé době jsem ji opustil pro vlastní lenost. Aktivity bylo potřeba nahrávat ručně a to mne nějak nebavilo. Co služba měla skvělé, bylo sledování vybavení, proto sem dávám malou statistiku pro uchování vzpomínky.

stav k 19. lednu 2016